Základní druhy buddhismu
„Buddhismus“ je termín námi používaný pro označení dědictví Siddhárty Gautamy (skt.), prince ze severoindického rodu Šákjů. Zhruba před 2500 let prošel Siddhárta svou duchovní cestou a dosáhl stavu mysli, který dnes nazýváme osvícením, nirvánou nebo probuzením. Jemu samotnému se začalo říkat Buddha, Probuzený a jeho pohled na svět, cestu a metody, které vedou k tomu samému stavu dokonalého rozvinutí mysli, dnes známe jako buddhismus.
Dharma, neboli učení Buddhy, se rozšířilo během dvou tisíců let do mnoha koutů světa a nabralo spoustu podob, odpovídajících lidem, kteří je používají. Buddhismus je podle učení některých mistrů jako diamand – bezchybný a nádherný diamant, dokonale reflektující barvu podkladu. Pokud ho položíme na modrý podklad a prosvítíme, bude odrážet modré světlo, zatímco na červeném z něj bude proudit spektrum červené barvy. Učení Buddhy se během staletí ve své vnější podobě přizpůsobovalo kulturním vzorcům a proto najdeme ve světě buddhistické mnichy, ale i buddhisty-manažery nadnárodních společností. Nakonec i Buddha Šákjamuni často používal ve svých rozpravách takové příklady, které byly srozumitelné tehdejším obyvatelům Indie.
Dnes můžeme na buddhismus nahlížet z různých úhlů. Geograficky podle rozšíření dharmy rozlišujeme buddhismus jižní, severní a východní. Jižní buddhismus je praktikován především v Thajsku, Myanmaru (Barmě), Šrí Lance, Kambodži a Laosu. Převažující formou je tzv. théravádový buddhismus, vycházející z prvních učení Buddhy o Čtyřech vznešených pravdách. Praktikující jsou mniši nebo mnišky a následují takzvanou osmidílnou vznešenou cestu, která vede ke stavu arhatství, překračujícímu dualitu osobní bolesti a slasti.
Východní buddhismus je rozšířený především v Číně, Koreji, Japonsku a Vietnamu. Menší populace buddhistů nalezneme i v Indonésii, Malajsii a Thajsku. V těchto zemích je převážně praktikován mahájánový buddhismus, neboli buddhismus velkého vozidla. Praktikující mohou být laici i mniši a hlavní motivací zde není pouze vymanit se z nekonečného koloběhu bolestného zrozování, ale i přivést ke stavu trvalého štěstí všechny bytosti bez výjimky. Zatímco se v théravádovém buddhismu klade hlavní důraz na zbavení se touhy a efektů negativní karmy, mahájánoví praktikující dosahují úrovně mimo osobní bolest proto, aby mohli k tomu samému stavu efektivně pomoci všem ostatním. Dalším zásadním rysem velkého vozidla je učení o tzv. buddhovské podstatě (skt. tathágata-garbha). Podle něho má každá cítící bytost, bez ohledu na způsob nebo místo zrození, potenciál dosáhnout plného osvícení.
Severní buddhismus najdeme v Tibetské kulturní oblasti (Tibet, Ladak, Bhútán, Nepál, Sikkim, části čínského Sečuánu, Jün-nanu atd.), kde se převážně praktikuje odnož mahájánového buddhismu zvaná vadžrajána, mantrajána nebo tantrajána (diamantové vozidlo nebo vozidlo manter). Vadžrajána je založená na základech mahájány, ale používá k dosažení stejných cílů specifické metody, učení tzv. tanter. Mantrajána se rozvíjela především v Tibetu od sedmého století až po začátek čínské okupace v polovině dvacátého století a dokonale srostla s Tibeťany i jejich kulturou. Tibetský kánon buddhistických textů je dnes nejen pravděpodobně největším literárním korpusem na světě, ale i nejdůležitějším zdrojem tantrajánových učení a jejich transmisí.
Další formu mahájánového buddhismu, buddhismus čisté země, můžeme nalézt ve východní Asii, především pak v Číně, Japonsku a Koreji. Praktikující meditují na buddhu Amitábhu (skt., tib. འོད་དཔག་མེད་ [öpame]) a cílem jejich praxe je vymanit se z cyklické existence a zrodit se v dalším životě v čisté zemi Sukhávatí (skt., tib. བདེ་བ་ཅན་, [dewačen]). Zdrojem učení buddhismu čisté země jsou především Amitájur-dhjána-sútra a Sukhávatí-vjúha-sútra, mahájánové rozpravy Buddhy Šákjamuniho, které popisují čistou zemi Sukhávatí, historii dosažení osvícení Amitábhy a způsob, jak se v právě v této čisté zemi zrodit.
Neméně známým druhem buddhismu je zen, praktikovaný v Japonsku, Číně, Koreji, Vietnamu a dalších zemích. Zenová učení se rozšiřovala z Číny, kde byla známá jako čhan (čín. 禪), což byl čínský způsob výslovnosti sanskrtského slova dhjána, meditační pohroužení. Zen je další odnoží mahájánového buddhismu se silnými vlivy taoismu, kde je důraz kladen na přímý, nekonceptuální prožitek přítomného okamžiku. V tibetské tradici je odkaz starobylého čhanu spojen s čínským mnichem zvaným Hašang Mohejanem, který se podle některých zdrojů v osmém století utkal ve slavné filozofické debatě v tibetském klášteře Samje s indickým učencem Kamalašílou. Hašang obhajoval přímý, okamžitý přístup čhanových učení, zatímco Kamalašíla zastával klasický, postupný systém mahájánového buddhismu. Trisong Decen (vl. 755-797), tehdejší vládce Tibetu a velké části střední Asie, se na základě výsledků této debaty údajně rozhodnul pro zavedení indického buddhismu a dále podporoval ve své říši pouze indické učence a jogíny.
Během posledních sta let se buddhismu také rozšířil do zemí západních kultur, kde jsou v dnešní době zastoupeny skoro všechny směry i školy théravádového, mahájánového i vadžrajánového buddhismu.
Literatura v češtině:
Miltner, Vladimír. Malá encyklopedie buddhismu. Praha: Práce, 1997.
Lesný, Vincenc. Buddhismus. Olomouc: Votobia, 1996.
Literatura v angličtině:
