Reinkarnace

Buddhismus učí, že člověk i ostatní cítící bytosti nežijí pouze jednou, ale rodí se neustále v nekonečném koloběhu životů, kterému se říká samsára neboli cyklická existence. Podstatou samsáry je všudypřítomné větší nebo mírnější utrpení. I naše největší radosti a slasti prožíváme proto, že se sešly karmické podmínky. Jakmile se ty podmínky rozpadnou, my o radost nebo slast přijdeme a trpíme, protože si ji chceme udržet. Většina bytostí nic jiného než tento neustálý marný zápas o udržení si podmíněné radosti nezažila a proto nám připadá, že tak je to v pořádku a že je to „prostě život“. Pochopením prázdnoty mysli pomocí buddhistických metod ale můžeme dojít prožívání nepodmíněného štěstí, o které nás už nemůže nic připravit.

Dokud se tak nestane, život za životem se zrozujeme stejně tak jako ostatní neosvícené bytosti v jedné z tzv. šesti říší zrození samsáry: v 1) pekelných paranoických stavech, jako tzv. 2) prétové neboli hladoví duchové, jako 3) zvířata, 4) lidé, 5) polobohové (neboli asurové) nebo jako 6) bohové. Prvním třem sférám zrození se říká „nižší,“ protože bolest a utrpení v nich je obrovské. Druhá trojice tvoří tzv. „vyšší“ sféry zrození, protože bytosti v nich prožívají převážně podmíněné štěstí a slast. Kde se bytost zrodí neurčuje žádný bůh ani náhoda, ale nashromážděná karma každé bytosti. Pokud hodně zabíjíme, navádíme k tomu druhé a radujeme se z toho, automaticky nashromáždíme karmu, která nás po smrti spolehlivě dovede do pekelných stavů. Pokud naopak dokonale dbáme na naše vnější chování a neděláme žádné negativní činy, naše karma nás dovede do vyšších říší zrození. Jak vidíme, buddhismus také mluví o bozích, ale chápe je jako bytosti s extrémně dobrou karmou (a proto také neuvěřitelně dlouhým životem) zažívající božskou radost, ale stále jenom jako bytosti v cyklické existenci. Jakmile jednou vyčerpají své zásluhy a dobrou karmu, pokračují dále ve zrozování v samsáře. 

Chceme-li se z tohoto koloběhu vymanit, musíme k tomu mít správné podmínky. Potřebujeme dost radosti na to, abychom měli v mysli nadbytek, ale také dost utrpení na to, abychom měli k vysvobozování ze samsáry motivaci. Bohové prožívají tak intenzivní radost, že na nějaké další životy nebo vysvobozování se nemají ani pomyšlení. Bytostí v peklech jsou zase šílení bolestí, teplem nebo chladem a na nic jiného nedokážou ani pomyslet. Proto buddhismus učí, že lidské zrození je nejlepším možným k tomu, abychom se mohli věnovat praxi dharmy–účinnému prostředku k trvalému zbavení se všeho utrpení.

Proces umírání

Na to, co všechny bytosti považují za „já“, můžeme nahlížet jako na provázanost tří aspektů – těla, řeči a mysli. Pokud pracujeme za života s tělem, ovlivňujeme tím automaticky naše energie i mysl. Stejně tak správné používání řeči (a řeč je v podstatě vnější projev vnitřního energetického systému) bude mít dopad na mysl a na tělo. 

Během procesu umírání se mysl odpoutává od těla a energetický tok ustává. Umírající většinou prožívá bolest, utrpení, zmatek a strach a to i v případě, že smrt nastává velmi rychle. Pro zkušeného buddhistického praktikujícího je smrt zajímavý zážitek, kdy je možné prohloubit své pochopení podstaty všech jevů a vysvobodit se z cyklické existence.

Naše tělo se skládá z pěti základních elementů (země, voda, oheň, vítr a prostor) a pět základních druhů vnitřních energií proudí v pěti hlavních energetických kanálech. Během umírání se tyto energie začínají rozpadat, což je doprovázeno vnějšími, vnitřními a tajnými znaky. Nejdříve přestávají fungovat smyslové orgány–slyšíme zvuk řeči, ale nedokážeme pochopit smysl, vidíme objekt, ale ne jeho detaily apod. Dále dochází k tzv. vnějšímu rozpouštění, kdy pět elementů splývá jeden z druhým: element země se rozpouští do vody a my se cítíme slabí, jako bychom se propadali dolů, nedokážeme udržet hlavu nahoře. Když se voda rozpouští do ohně, máme sucho v ústech a chceme pít, třeseme se a nedokážeme hýbat jazykem. Když zaniká oheň ve vzduchu, tělesné teplo se stahuje z končetin do srdce a je nám zima, nemůžeme pít a náš dech je velmi studený. Nakonec se vítr rozpouští v prostoru a nám se těžce dýchá, vzduch nám uniká hrdlem, lapáme po dechu a oči se nám otáčí nahoru. Přestáváme vnímat vnější svět a vnější dech zaniká. V tomto okamžiku by nás lékař prohlásil za mrtvé, ale podle buddhismu proces umírání pokračuje dál zhruba třicet minut tzv. vnitřním rozpouštěním.

Během něj se popisují tři fáze – objevování (tib. nangwa), zvětšování (tib. gjepa) a plné dosažení (tib. namdrub). Při „objevování“ se bílá esence (skt. bindu, tib. thigle), předaná v okamžiku početí otcem, pohybuje z vrcholku hlavy dolů centrálním kanálem směrem k srdci a my prožíváme bílou měsíční barvu a příjemnou jasnost rozplývajícího se hněvu. Během „zvětšování“ stoupá k srdci červená esence matky a my zažíváme červenou barvu a blaženost, pramenící z rozpouštějící se připoutanosti. Když se po zhruba dvaceti minutách obě esence setkají na úrovni srdce, nastává „plné dosažení,“ při kterém prožíváme temnotu a stav bez myšlenek. 

Další a nejzajímavější fází smrti je projevení se jasnosti osvícené podstaty. V tomto okamžiku se bez varování objeví zářivá, nekonceptuální a neduální jasnost. Tento naprosto ohromující prožitek „okamžitého osvícení“ je pro netrénovanou mysl tak intenzivní, že na několik dní ztratí vědomí. Trénovaný praktikující, přivyklý spočívat v prožitku podstaty mysli, má právě tady jedinečnou možnost dosáhnout plné osvícení, protože zde již není omezen fyzickým tělem. Běžná bytost po několika dnech bezvědomí procitne do prožitku tzv. mezistavu, neboli tibetsky barda.

Mezistav

Pro procitnutí je mysl už nadobro odloučená od těla minulého života a prochází mezistavem, po kterém dojde ke svému dalšímu zrození v jiném těle v některé ze šesti říší zrození. V mezistavu se mysl objevuje v imaginárním těle–návyk mít tělo je velmi silný a spousta bytostí si nedokáže připustit, že by tělo neměly. Objevují se na stejných místech, snaží se dělat ty samé věci jako za života, ale zjišťují, že s nimi ostatní lidé nemluví anebo nevidí v zrcadle svůj obraz. Stejně tak protože nejsou omezení fyzickým tělem, objevují se na jakémkoli místě, na které pomyslí. Čím více myšlenek, tím víc je mysl zmítána a tím více se propadá do beznaděje pramenící z nemožnosti kontrolovat situaci. Takto se bytosti trpí od několika dní do maximálně 49 dní. Poté se mysl zrodí v dalším zrození podle toho, jakou nashromáždila během svých životů karmu a jaké vytvořila karmické tendence.

Literatura v češtině:

Mistr Padmasambhava. Tibetská kniha mrtvých. Praha: Odeon, 1991.

Nydahl, Ole. O smrti a znovuzrození. Brno: Bílý deštník, 2011.