„Buddhismus“ je termín námi používaný pro označení dědictví Siddhárty Gautamy (skt.), prince ze severoindického rodu Šákjů. Zhruba před 2500 let prošel Siddhárta svou duchovní cestou a dosáhl stavu mysli, který dnes nazýváme osvícením, nirvánou nebo probuzením. Jemu samotnému se začalo říkat Buddha, Probuzený a jeho pohled na svět, cestu a metody, které vedou k tomu samému stavu dokonalého rozvinutí mysli, dnes známe jako buddhismus.

Dharma, neboli učení Buddhy, se rozšířilo během dvou tisíců let do mnoha koutů světa a nabralo spoustu podob, odpovídajících lidem, kteří je používají. Buddhismus je podle učení některých mistrů jako diamand – bezchybný a nádherný diamant, dokonale reflektující barvu podkladu. Pokud ho položíme na modrý podklad a prosvítíme, bude odrážet modré světlo, zatímco na červeném z něj bude proudit spektrum červené barvy. Učení Buddhy se během staletí ve své vnější podobě přizpůsobovalo kulturním vzorcům a proto najdeme ve světě buddhistické mnichy, ale i buddhisty-manažery nadnárodních společností. Nakonec i Buddha Šákjamuni často používal ve svých rozpravách takové příklady, které byly srozumitelné tehdejším obyvatelům Indie.

Dnes můžeme na buddhismus nahlížet z různých úhlů. Geograficky podle rozšíření dharmy rozlišujeme buddhismus jižní, severní a východní. Jižní buddhismus je praktikován především v Thajsku, Myanmaru (Barmě), Šrí Lance, Kambodži a Laosu. Převažující formou je tzv. théravádový buddhismus, vycházející z prvních učení Buddhy o Čtyřech vznešených pravdách. Praktikující jsou mniši nebo mnišky a následují takzvanou osmidílnou vznešenou cestu, která vede ke stavu arhatství, překračujícímu dualitu osobní bolesti a slasti.

Východní buddhismus je rozšířený především v Číně, Koreji, Japonsku a Vietnamu. Menší populace buddhistů nalezneme i v Indonésii, Malajsii a Thajsku. V těchto zemích je převážně praktikován mahájánový buddhismus, neboli buddhismus velkého vozidla. Praktikující mohou být laici i mniši a hlavní motivací zde není pouze vymanit se z nekonečného koloběhu bolestného zrozování, ale i přivést ke stavu trvalého štěstí všechny bytosti bez výjimky. Zatímco se v théravádovém buddhismu klade hlavní důraz na zbavení se touhy a efektů negativní karmy, mahájánoví praktikující dosahují úrovně mimo osobní bolest proto, aby mohli k tomu samému stavu efektivně pomoci všem ostatním. Dalším zásadním rysem velkého vozidla je učení o tzv. buddhovské podstatě (skt. tathágata-garbha). Podle něho má každá cítící bytost, bez ohledu na způsob nebo místo zrození, potenciál dosáhnout plného osvícení.

Severní buddhismus najdeme v Tibetské kulturní oblasti (Tibet, Ladak, Bhútán, Nepál, Sikkim, části čínského Sečuánu, Jün-nanu atd.), kde se převážně praktikuje odnož mahájánového buddhismu zvaná vadžrajána, mantrajána nebo tantrajána (diamantové vozidlo nebo vozidlo manter). Vadžrajána je založená na základech mahájány, ale používá k dosažení stejných cílů specifické metody, učení tzv. tanter. Mantrajána se rozvíjela především v Tibetu od sedmého století až po začátek čínské okupace v polovině dvacátého století a dokonale srostla s Tibeťany i jejich kulturou. Tibetský kánon buddhistických textů je dnes nejen pravděpodobně největším literárním korpusem na světě, ale i nejdůležitějším zdrojem tantrajánových učení a jejich transmisí. 

Další formu mahájánového buddhismu, buddhismus čisté země, můžeme nalézt ve východní Asii, především pak v Číně, Japonsku a Koreji. Praktikující meditují na buddhu Amitábhu (skt., tib. འོད་དཔག་མེད་ [öpame]) a cílem jejich praxe je vymanit se z cyklické existence a zrodit se v dalším životě v čisté zemi Sukhávatí (skt., tib. བདེ་བ་ཅན་, [dewačen]). Zdrojem učení buddhismu čisté země jsou především Amitájur-dhjána-sútra a Sukhávatí-vjúha-sútra, mahájánové rozpravy Buddhy Šákjamuniho, které popisují čistou zemi Sukhávatí, historii dosažení osvícení Amitábhy a způsob, jak se v právě v této čisté zemi zrodit.

Neméně známým druhem buddhismu je zen, praktikovaný v Japonsku, Číně, Koreji, Vietnamu a dalších zemích. Zenová učení se rozšiřovala z Číny, kde byla známá jako čhan (čín. 禪), což byl čínský způsob výslovnosti sanskrtského slova dhjána, meditační pohroužení. Zen je další odnoží mahájánového buddhismu se silnými vlivy taoismu, kde je důraz kladen na přímý, nekonceptuální prožitek přítomného okamžiku. V tibetské tradici je odkaz starobylého čhanu spojen s čínským mnichem zvaným Hašang Mohejanem, který se podle některých zdrojů v osmém století utkal ve slavné filozofické debatě v tibetském klášteře Samje s indickým učencem Kamalašílou. Hašang obhajoval přímý, okamžitý přístup čhanových učení, zatímco Kamalašíla zastával klasický, postupný systém mahájánového buddhismu. Trisong Decen (vl. 755-797), tehdejší vládce Tibetu a velké části střední Asie, se na základě výsledků této debaty údajně rozhodnul pro zavedení indického buddhismu a dále podporoval ve své říši pouze indické učence a jogíny. 

Během posledních sta let se buddhismu také rozšířil do zemí západních kultur, kde jsou v dnešní době zastoupeny skoro všechny směry i školy théravádového, mahájánového i vadžrajánového buddhismu.

Literatura v češtině:

Miltner, Vladimír. Malá encyklopedie buddhismu. Praha: Práce, 1997.

Lesný, Vincenc. Buddhismus. Olomouc: Votobia, 1996.

Literatura v angličtině:

Harvey, Brian Peter. An Introduction to Buddhism, Second Edition. Cambridge: Cambridge University Press, 2012.

Buddhismus učí, že člověk i ostatní cítící bytosti nežijí pouze jednou, ale rodí se neustále v nekonečném koloběhu životů, kterému se říká samsára neboli cyklická existence. Podstatou samsáry je všudypřítomné větší nebo mírnější utrpení. I naše největší radosti a slasti prožíváme proto, že se sešly karmické podmínky. Jakmile se ty podmínky rozpadnou, my o radost nebo slast přijdeme a trpíme, protože si ji chceme udržet. Většina bytostí nic jiného než tento neustálý marný zápas o udržení si podmíněné radosti nezažila a proto nám připadá, že tak je to v pořádku a že je to „prostě život“. Pochopením prázdnoty mysli pomocí buddhistických metod ale můžeme dojít prožívání nepodmíněného štěstí, o které nás už nemůže nic připravit.

Dokud se tak nestane, život za životem se zrozujeme stejně tak jako ostatní neosvícené bytosti v jedné z tzv. šesti říší zrození samsáry: v 1) pekelných paranoických stavech, jako tzv. 2) prétové neboli hladoví duchové, jako 3) zvířata, 4) lidé, 5) polobohové (neboli asurové) nebo jako 6) bohové. Prvním třem sférám zrození se říká „nižší,“ protože bolest a utrpení v nich je obrovské. Druhá trojice tvoří tzv. „vyšší“ sféry zrození, protože bytosti v nich prožívají převážně podmíněné štěstí a slast. Kde se bytost zrodí neurčuje žádný bůh ani náhoda, ale nashromážděná karma každé bytosti. Pokud hodně zabíjíme, navádíme k tomu druhé a radujeme se z toho, automaticky nashromáždíme karmu, která nás po smrti spolehlivě dovede do pekelných stavů. Pokud naopak dokonale dbáme na naše vnější chování a neděláme žádné negativní činy, naše karma nás dovede do vyšších říší zrození. Jak vidíme, buddhismus také mluví o bozích, ale chápe je jako bytosti s extrémně dobrou karmou (a proto také neuvěřitelně dlouhým životem) zažívající božskou radost, ale stále jenom jako bytosti v cyklické existenci. Jakmile jednou vyčerpají své zásluhy a dobrou karmu, pokračují dále ve zrozování v samsáře. 

Chceme-li se z tohoto koloběhu vymanit, musíme k tomu mít správné podmínky. Potřebujeme dost radosti na to, abychom měli v mysli nadbytek, ale také dost utrpení na to, abychom měli k vysvobozování ze samsáry motivaci. Bohové prožívají tak intenzivní radost, že na nějaké další životy nebo vysvobozování se nemají ani pomyšlení. Bytostí v peklech jsou zase šílení bolestí, teplem nebo chladem a na nic jiného nedokážou ani pomyslet. Proto buddhismus učí, že lidské zrození je nejlepším možným k tomu, abychom se mohli věnovat praxi dharmy–účinnému prostředku k trvalému zbavení se všeho utrpení.

Proces umírání

Na to, co všechny bytosti považují za „já“, můžeme nahlížet jako na provázanost tří aspektů – těla, řeči a mysli. Pokud pracujeme za života s tělem, ovlivňujeme tím automaticky naše energie i mysl. Stejně tak správné používání řeči (a řeč je v podstatě vnější projev vnitřního energetického systému) bude mít dopad na mysl a na tělo. 

Během procesu umírání se mysl odpoutává od těla a energetický tok ustává. Umírající většinou prožívá bolest, utrpení, zmatek a strach a to i v případě, že smrt nastává velmi rychle. Pro zkušeného buddhistického praktikujícího je smrt zajímavý zážitek, kdy je možné prohloubit své pochopení podstaty všech jevů a vysvobodit se z cyklické existence.

Naše tělo se skládá z pěti základních elementů (země, voda, oheň, vítr a prostor) a pět základních druhů vnitřních energií proudí v pěti hlavních energetických kanálech. Během umírání se tyto energie začínají rozpadat, což je doprovázeno vnějšími, vnitřními a tajnými znaky. Nejdříve přestávají fungovat smyslové orgány–slyšíme zvuk řeči, ale nedokážeme pochopit smysl, vidíme objekt, ale ne jeho detaily apod. Dále dochází k tzv. vnějšímu rozpouštění, kdy pět elementů splývá jeden z druhým: element země se rozpouští do vody a my se cítíme slabí, jako bychom se propadali dolů, nedokážeme udržet hlavu nahoře. Když se voda rozpouští do ohně, máme sucho v ústech a chceme pít, třeseme se a nedokážeme hýbat jazykem. Když zaniká oheň ve vzduchu, tělesné teplo se stahuje z končetin do srdce a je nám zima, nemůžeme pít a náš dech je velmi studený. Nakonec se vítr rozpouští v prostoru a nám se těžce dýchá, vzduch nám uniká hrdlem, lapáme po dechu a oči se nám otáčí nahoru. Přestáváme vnímat vnější svět a vnější dech zaniká. V tomto okamžiku by nás lékař prohlásil za mrtvé, ale podle buddhismu proces umírání pokračuje dál zhruba třicet minut tzv. vnitřním rozpouštěním.

Během něj se popisují tři fáze – objevování (tib. nangwa), zvětšování (tib. gjepa) a plné dosažení (tib. namdrub). Při „objevování“ se bílá esence (skt. bindu, tib. thigle), předaná v okamžiku početí otcem, pohybuje z vrcholku hlavy dolů centrálním kanálem směrem k srdci a my prožíváme bílou měsíční barvu a příjemnou jasnost rozplývajícího se hněvu. Během „zvětšování“ stoupá k srdci červená esence matky a my zažíváme červenou barvu a blaženost, pramenící z rozpouštějící se připoutanosti. Když se po zhruba dvaceti minutách obě esence setkají na úrovni srdce, nastává „plné dosažení,“ při kterém prožíváme temnotu a stav bez myšlenek. 

Další a nejzajímavější fází smrti je projevení se jasnosti osvícené podstaty. V tomto okamžiku se bez varování objeví zářivá, nekonceptuální a neduální jasnost. Tento naprosto ohromující prožitek „okamžitého osvícení“ je pro netrénovanou mysl tak intenzivní, že na několik dní ztratí vědomí. Trénovaný praktikující, přivyklý spočívat v prožitku podstaty mysli, má právě tady jedinečnou možnost dosáhnout plné osvícení, protože zde již není omezen fyzickým tělem. Běžná bytost po několika dnech bezvědomí procitne do prožitku tzv. mezistavu, neboli tibetsky barda.

Mezistav

Pro procitnutí je mysl už nadobro odloučená od těla minulého života a prochází mezistavem, po kterém dojde ke svému dalšímu zrození v jiném těle v některé ze šesti říší zrození. V mezistavu se mysl objevuje v imaginárním těle–návyk mít tělo je velmi silný a spousta bytostí si nedokáže připustit, že by tělo neměly. Objevují se na stejných místech, snaží se dělat ty samé věci jako za života, ale zjišťují, že s nimi ostatní lidé nemluví anebo nevidí v zrcadle svůj obraz. Stejně tak protože nejsou omezení fyzickým tělem, objevují se na jakémkoli místě, na které pomyslí. Čím více myšlenek, tím víc je mysl zmítána a tím více se propadá do beznaděje pramenící z nemožnosti kontrolovat situaci. Takto se bytosti trpí od několika dní do maximálně 49 dní. Poté se mysl zrodí v dalším zrození podle toho, jakou nashromáždila během svých životů karmu a jaké vytvořila karmické tendence.

Literatura v češtině:

Mistr Padmasambhava. Tibetská kniha mrtvých. Praha: Odeon, 1991.

Nydahl, Ole. O smrti a znovuzrození. Brno: Bílý deštník, 2011.

Cesta k dosažení plného stavu Buddhy většinou není záležitostí pár let a proto je na místě se ptát, jestli nám praxe buddhismu přinese do života něco pozitivního už teď a tady.

Co se tedy bude dít, pokud budeme poctivě studovat, kontemplovat a meditovat pod vedením kvalifikovaného učitele? 

Přijmeme zodpovědnost za vlastní život 

Jeden ze základních stavebních kamenů buddhismu je učení o příčině a následku, neboli karmě. Karma znamená, že cokoli co prožíváme – vnitřní pocity i vnější svět – je odrazem naší vlastní mysli. Jevy nejsou náhoda nebo vůle nějakého boha, ale výsledek našich předchozích myšlenek, slov a činů. Za všechno dobré i špatné, čemu v životě čelíme, si můžeme sami. V dlouhodobém horizontu tedy nemůžeme nikoho obviňovat za to, že se nám nedaří nebo že nemáme štěstí. Tento pohled ale také přináší svobodu, protože chápeme, že nejsme otroky nějakého pevně daného osudu, ale že své štěstí máme plně ve svých rukou.

Jsme schopní se k životu postavit tímto způsobem? Jestli ano, buddhismus může být pro nás. 

Nabydeme vnitřní klid 

Spousta aspektů buddhistických meditací pracuje na tom, aby se naše mysl uklidnila a přestala neustále výřit myšlenkami a pocity. Naše mysl je jako sklenice s kalnou vodou. Pokud meditujeme a necháme ji ustálit, kal se postupně usadí a my nejenže dosáhneme vnitřního klidu, ale také jasně uvidíme, kdo jsme. Vnitřní klid je důležitým předpokladem pro dlouhodobý rozvoj a v praxe buddhismu je jedním z vedlejších, ale vítaných výsledků. 

Smysl života bude pochopitelnější 

Všichni z nás si neseme určité množství negativní karmy a ta nám brání prožívat svět vždy jako zářivý a plný smyslu. Mladí buddhisté se často ze začátku nadchnou pro novou a zajímavou věc, s planoucíma očima chodí mezi kamarády a smysl života vidí v přesvědčování ostatních, že buddhismus je to nejdůležitější ve všech světech. S léty praxe se ale pročistí naše návykové vzorce, mysl se naplní dobrými dojmy a ten plížívý pocit nedostatku zažíváme méně a méně. Postupně přestáváme tak toužit po dosahování výsledků a budeme moci více spočívat v přítomném okamžiku, protože to každodenní teď a tady začne být opravdu příjemný prostor k bytí. Budeme mít vnitřně všeho dost a naše dříve neukojitelné potřeby a touhy nás přestanou vláčet světem sem a tam. V této fázi začneme přirozeně chápat, co je nejhlubším smyslem našich životů – totiž z úrovně takového nadbytku spontánně a nenuceně pomáhat ostatním, kteří nadbytek nemají. Provázet je těžkostmi, sdílet s nimi radosti a rozdávat lásku, která neočekává nic nazpět. Mít rádi sami sebe a svět takový, jaký je a vidět potenciál v jakékoli situaci, v jakékoli bytosti. Moudře, nesentimentálně, efektivně a laskavě dělat všechno možné i nemožné proto, aby co největší množství bytostí našlo co možná největší množství trvalého štěstí. 

Prožít takovýhle život je obrovský a naplňující dárek. Nějakou dobu bude trvat, než se nám podaří vyhnat naše vlastní karmické kostlivce ze skříně, než se dokážeme opravdu uvolnit, být autentičtí a užiteční ostatním. Ale jakmile se nám to povede, pochopíme, že všechno to naše úsilí stálo za to. 

Staneme se neohroženými 

Když se řekne neohroženost, většina z nás si představí sebevědomí nabyté buď světskou mocí nebo třeba velkou fyzickou silou. S praxí buddhismu rozvineme vnitřní neohroženost, nezávislou na jakýchkoli vnějších situacích nebo podmínkách. 

Přibližme si ji na příkladu: představme si, že sedíme všichni v kině, kde se pokročilou 3D technologií promítá náš vlastní život. Někdy je film dobrodružný a my jsme vzrušení, při tragédiích jsme zdrcení a při komediích se popadáme za břicha tak, že skoro padáme ze sedaček. Naše karma nám zabarvuje náš film buď na černo nebo růžovo a my nemáme žádný odstup – lupič mířící na nás pistolí nám nedává jinou šanci než se bát. Jsme tak chycení všemi obrazy na plátně, že se nedokážeme uvolnit, otočit nebo cokoli jiného. 

Teď si představme, že se najednou budeme schopní otočit a uvidíme, že jsme v kině. V jednom okamžiku pochopíme, že vše, co vnímáme, vypadá sice velmi reálně, ale ve skutečnosti je to jenom 3D projekce. Jaká bude pak naše reakce, pokud dokážeme udržet takovýhle prožitek v situaci, kdy se na plátně objeví obrovský, naprosto reálně vypadající tigr? Sice se nám zježí chlupy na rukou, nejspíč vykulíme oči, ale v hloubi srdce si budeme říkat: „Wow, to je neuvěřitelné, to vypadá úplně reálně, to je úžasné, jak zajímavé!“ Jakýkoli vnitřní pocit, jakákoli vnější situace s tímto pochopením vypadá jako plná potenciálu a energie. 

Je asi zřejmé, že výsledky se nedostaví samy a že za nimi je spousta vnitřní odvahy, odhodlání a poctivé práce sama na sobě. Nicméně jak říkal Buddha, potenciál stát se osvícený mají naprosto všichni.

Cílem buddhismu ve všech buddhistických školách je dosáhnout stavu trvalého, neměnného štěstí, které není závislé na vnitřních ani vnějších podmínkách. Objevit v sobě blaženost a štěstí, o které se nedá přijít změnou počasí, rozchodem, bankrotem ani smrtí. 

Buddhistická učení pocházejí od Siddhárty Gautamy, indického prince království rodu Šákjů, který žil před zhruba 2500 lety. Právě on dosáhl tohoto stavu mysli a začalo se mu říkal Buddha, Probuzený. Po svém duchovním procitnutí, neboli nirváně, předával Buddha po dlouhá desetiletí různé metody a postupy, jak dosáhnout toho samého probuzení jako demonstroval svému okolí on. 

Buddhistická nauka, neboli dharma, v první řadě vysvětluje, jaká je podstata vnějšího světa i nás samých, jak náš i jakýkoli jiný svět fungují a proč se nacházíme v takové situaci, ve které právě jsme. Stejně tak dharma učí, že onoho stavu nepodmíněného štěstí opravdu dosáhnout lze a ukazuje jak. V neposlední řadě některá Buddhova učení zdůrazňují, že stavu plného osvícení mohou dosáhnout všechny bytosti bez výjimky a že naším cílem je nejen zbavit se vlastního utrpění, ale také přivést k dokonalému štěstí všechny ostatní bytosti. 

Buddhisté po celém světě proto praktikují proto, aby se vymanili z utrpení způsobeného bolestí, změnou, stářím, smrtí nebo čímkoli jiným. Většina buddhistů stejně tak přistupuje ke své praxi tak, že jakmile to bude možné, pomůže všem cítícím bytostem bez jediné výjimky dosáhnout toho samého stavu buddhy. 

Jak dosáhnout stavu Buddhy 

Buddha Šákjamuni učil, že stavu osvícení může dosáhnout jakákoli „cítící bytost“, neboli bytost s individuálními pocity, emocemi a uvědomováním si sama sebe. Potenciál má tedy sice každý, ale rozvinout ho k dokonalosti a stát se opravdovým buddhou nějaký čas trvá. V závislosti na tom, jaký druh buddhistických metod praktikující používají, může cesta k osvícení trvat jak miliardy let, tak i jeden jediný velmi intenzivní lidský život. Ať už ale kráčíme po jakékoli z Buddhových cest, vždy musíme rozvinout tzv. tři aspekty moudrosti: získání informací, kontemplace a meditace. 

1. Získávání informací

Smyslem prvotního nabytí informací (tib. thöpa, doslova naslouchání) je získat odpovědi na otázky Proč a jak – proč musím zrovna já procházet takovou životní zkouškou? Proč trpí některé evidentně nevinné děti? Proč je tak těžké zbavit se některých návyků? Jak je možné, že nejsem šťastná, i když mám všechno, na co pomyslím? Buddhistická nauka dopodrobna a různými způsoby vysvětluje, proč se dějí věci kolem nás i uvnitř v naší mysli. Ukazuje jejich souvislosti, jejich vzájemnou provázanost a způsob, jak se z vymanit z nekonečného cyklu strachů a bolestí. Nabytí dostatečného množství vysvětlení a informací vede k základnímu racionálnímu pochopení, jak se věci mají. Dostáváme odpovědi na otázky jak vznikl svět, co se děje po smrti, že funguje na všech úrovních kauzalita, že se vše neustále mění a podobně. Dobrý informační základ je nezbytný proto, abychom byli schopní převzít zodpovědnost za náš vlastní život. Pomoci zde mohou dobrá buddhistická literatura, ale především kvalifikovaní učitelé, kteří většinou dokáží odpovědět na přímé a aktuální otázky lépe než sebelepší kniha. Nemusíme nezbytně skládat doktorát z buddhologie nebo studovat dvacet let tibetštinu, ale správné pochopení buddhismu je nezbytné. 

2. Kontemplace

Kontemplace neboli zvnitřnění (tib. sampa, doslova přemýšlení) je dlouhodobý proces, ve kterém se postupně zbavujeme pochybností o buddhistickém náhledu na svět i sama sebe. Na základě nabytých informací ověřujeme buddhistická učení v běžném životě a prověřujeme naše učitele – chovají se opravdu tak, jak říkají? Jsou dobrými lidmi s hlubokým laskavým srdcem nebo si jen užívají své postavení a slávu? Proces naší vnitřní kontemplace a ověřování je nezbytný proto, abychom v sobě nalezli opravdovou, nezlomnou důvěru v to, že má pro nás buddhismus smysl a že jeho praxí nebudeme ztrácet čas ani energii. Čím více kritického myšlení, otázek na tělo pro učitele i žáky a vnitřního odhodlání, tím lépe. 

3. Meditace 

Meditací (tib. gompa, doslova přivykání čistému vnímaní/klidu mysli) se v buddhismu rozumí používání technik, které přímo pracují s naším tělem, řečí a myslí a posunují nás na stezce dále. Meditace může vypadat různě – většina z nich probíhá vsedě se zkříženýma nohama, ale pracovat s myslí se dá i za chůze, ve spánku a dokonce i při milování. Pomocí meditací přetváříme naše racionální pochopení světa a sebe samého ve spontánně správné emocionální prožívání, plné soucitu a laskavé moudrosti. Tady se z nás postupně stává autentický člověk s velkým srdcem, který čím dál víc prožívá přirozenou dokonalost ostatních a sama sebe a postupně odhazuje své zažité masky. Díky pravidelné a správné meditaci se dříve nebo později naše mysli projasní a my začneme prožívat svět za všech okolností takový, jaký doopravdy je – plný potenciálu, možností, lásky a spontánního vhledu. Pokud se letech intenzivní buddhistické praxe ohlédneme a nevidíme kroky, které jsme úspěšně ušli k cíli, děláme něco špatně a je potřeba se obrátit na našeho učitele. 

Některé školy tibetského buddhismu radí začátečníkům spíše nejdříve sbírat a tříbit informace, než se hned vrhnout do buddhistické praxe. Jiné naopak zdůrazňují důležitost meditace a doporučují meditovat hned od první návštěvy buddhistického centra. Ať tak nebo tak, informace, kontemplace i meditace jsou naprosto nezbytné pro všechny praktikující. 

Doporučená literatura v češtině:
Dzongsar Jamyang Khyentse. Co z vás (ne)dělá buddhistu. Prague: DharmaGaia, 2010.